Bizzy blue hole

Letos jsme se s Davidem rozhodli zúčastnit se nové soutěže, pořádané organizátory Nordic deep ze Švédska v Egyptském Dahabu. Oba dva jsme měli přes zimu možnost alespoò trochu trénovat na hloubkách a tak jsme se těšili že si posuneme své osobáky aspoò o kousek, což se nám nakonec podařilo, přestože to pro nás pro oba byla první soutěž na hloubkách.

Organizátoři zvládli svoji práci perfektně, celou dobu během závodů vládla příjemná a kamarádská atmosféra. Každé ráno se hromadně cvičila jóga, pak se většinou trénovalo a večer po meetingu se zase šlo hromadně někam na večeři. Dozvěděli jsme se spoustu nových a užitečných věcí od zkušených freediverů a hlavně jsme dostali zase novou chu trénovat a zlepšovat se. V soutěži bylo kromě několika světově známých freediverů i hodně nováčků, přesto každý den padaly národní rekordy a i ti, kdo si nahlásili třeba jen 35m, soutěžili s plným nasazením. Až jsme si říkali, že je škoda, že od nás nejezdí na takovéto akce víc lidí.

Do Dahabu jsme přijeli v pondělí ráno a měli jsme tedy plných 8 dní do začátku hlavní soutěže. První den jsme ale skoro celý prospali, noc v letadle a na letištích byla přeci jen znát. Odpoledne jsme nakonec přeci jen na chvíli šli vyzkoušet vodu, ale jen bez lana, chvíli jsme šnorchlovali v Masbat bay, ale žádný velký hloubky, max kolem 25m než nám začala bejt v 21ºC teplé vodě zima. Další den jsme pustili lano na blue hole do 44m, David šel o kousek míò, tuším 38m. Ponory ale vůbec nebyly tak jednoduchý jak jsme čekali. Proto jsme i další den nechali stejnou hloubku a bylo to lepší, každý den jsem šel o kousek hlouběji, David měl problémy s dutinami a tak asi 2 dny se nedostal vůbec pod 40. Z osmi dnů na trénink jsme první tedy prošnorchlovali v malých hloubkách a pak ještě další dva dny ztratili na dvou soutěžích, které byly velmi zábavné, ale ne hluboké. První byla hádání hloubky 30m s hodinkami zezadu připlýma na opasek, tahle soutěž nám šla a skončili jsme s Davidem na prvních dvou místech. Při druhé soutěži jsme si užili ještě víc legrace, šlo o to potopit se bez neoprenu, bez ploutví a bez masky, jen s noseklipem do co největší hloubky, přičemž jsme se nesměli ani na otočce dotknout lana, každý si mohl nahlásit hloubku jakou chtěl, ale když ji nedosáhl, nestrhávaly se mu žádné trestné body jako v AIDA závodech. Voda měla jen 21-22ºC a silně foukalo, takže jsme se svlékali většinou až tak 5min. před začátkem ponoru na naší „The Duck“ malém žlutém šlapadle, na kterém byl umístěn contrabalast a obývali jej rozhodčí a doktor. Do vody šla pak většina soutěžících až tak minutu před startem. Povedlo se mi potopit do 44m a vyhrál jsem i tuto soutěž, bohužel se jí ale nemohli zúčastnit všichni, protože se naše šlapadlo začalo znenadání potápět a to takovou rychlostí, že jsme soutěž okamžitě ukončili a rychle loďku dostrkali ke břehu. Většina soutěžících se otočila moc brzy a nedosáhla svých nahlášených hloubek, ale legrace u toho každopádně byla.

Další den tréninku jsme propásli, když jsme se přihlásili na čtyřhodinovou lekci kundaliny jógy pro freedivery vedenou Sarou Campbell, bylo to moc fajn, i když musím přiznat že jsme se další dva dny skoro nemohli hýbat. Sara je známá tím, že před svými nejhlubšími ponory silně hyperventiluje, a i my jsme z těch 4hodin, nejmíò hodinu hyperventilovali jako blázni, až se o nás pokoušely mdloby, těžko uvěřit, že jí tohle cvičení pomohlo dosáhnout 90m hloubky, já bych se bál po takovémhle rozdejchání by jen zanořit.
A nakonec jsme přišli ještě o jeden den tréninku, když jsme se přihlásili do The speciality clinic, kdy jsme celý den cvičili jogu, strečink učili se vhodné cviky pro předcházení lung sqeezu, cviky pro lepší vyrovnávání, poslouchali jsme o metodách tréninku a dietě, součástí bylo také měření kapacity plic na spirometru, měření saturace kyslíku v krvi a srdeční frekvence, při různých situacích, sledování dive reflexu. Na konci si mohl kdo chtěl vyzkoušet statiku po 3 minutové inhalaci kyslíku, ale protože už bylo pozdě a chtěli jsme si jít aspoò na chvíli zašnorchlovat, tak jsme toho nevyužili. V průběhu dalších dní jsme se ještě podíleli na výzkumu švédské vědkyně Eriky Shagatay, kdy nám v pravidelných intervalech rentgenovali slezinu a její velikost v závislosti na době zadržení dechu. Ve slezině se shromažďují červené krvinky a v případě potřeby (zadržení dechu) jsou její kontrakcí uvolněny do krevního řečiště. Davidovi při té příležitosti zjistili že má sleziny v těle tři, prý je to běžné.

Takže nakonec z 8 dnů zbyly 4 na trénink a ani jeden z nás se nedostal na hloubku, kterou jsme chtěli zkusit v závodech, proto jsme si první den oba nahlásili CNF, která nám jde dobře a oba jsme bez větších potíží uspěli a zlepšili si své osobáky, já na 50m a David na 38m. Další den jsem nahlásil já CW 63m a David 51m, pro oba to měl být znovu osobák, David ale nevyrovnal, chytl se lana a otočil brzo, pro mě to byl asi nejhezčí ponor vůbec, úplně bez problémů jsem dojel na talíř a ještě mi zbylo v puse na nejmíò jedno,dvě vyrovnání, i cesta nahoru byla příjemná. Následoval den volna, kdy jsem dělal několika freediverům safety na blue hole, David ještě piloval FI, rozhodl se vyzkoušet jít poslední den 52m FI pouze s noseklipem, stejně jako chodím já. A přestože se mu tento den 50m nepodařilo pokořit, dal si osobák na 48m. Další den při soutěži sklouzl v pohodě FI do 52m a splnil si tak svůj cíl na závodech. Já jsem si nahlásil trochu odvážně 70m CW, bylo to hlavně proto, že ponor do 63m byl tak příjemnej a jednoduchej, navíc jsem si říkal že se můžu kdykoliv otočit. Nakonec jsem sjel bez problémů asi do 68m, kde už jsem nemohl vyrovnat a chystal jsem se otočit nazpět, viděl jsem talíř kousek pod sebou a najednou jsem se rozhodl k němu natáhnout, a zrovna když jsem trhal tag, mi praskl bubínek, cítil jsem jen pár bublinek jak mi jdou z ucha, žádná bolest nebo závra. Bez problémů jsem dokončil ponor, ale pocit z ponoru kvůli tomu nemohl bejt 100%. (po dvou dnech mi doktorka na ušním řekla že už mám bubínek znovu srostlý). Fyzicky si myslím můžu ještě o něco hlouběji, ale budu muset víc zapracovat na vyrovnávání. Jsem rád, že jsem ukázal, že i s plastovejma bifinama se dá potápět hluboko (70m 2:15min)Celkově jsme nakonec skončili v závodech na druhém a sedmém místě, což je rozhodně úspěch, i když to bylo částečně způsobeno tím, že někteří soutěžící nenastoupili ve všech 3 závodních dnech.

Hned po závodu jsme odjížděli na letiště, takže jsme si ani neužili závěrečné párty a vyhlášení výsledků. Akce to byla opravdu podařená a doufám že příští rok se nás na ní sejde víc.


kompletní výsledky, fotografie a další informace můžete najít na
http://www.freediving.biz/Bizzybluehole/index.html

a pár Davidovejch fotek na
http://www.cizek.org/BizzyBlueHole2008/index.html